Výjimečný večer zažilo pražské Rudolfinum. Na jendom pódiu se sešly dvě "Miss klarinet": Ludmila Peterková a Sharon Kam. Doufejme, že koncert v rámci Pražského jara nebyl poslední příležitostí slyšet Ludmilu Peterkovou a izraelskou hráčku Sharon Kam společně. Dokázaly totiž, že se takřka při identické tónové kvalitě a virtuózitě navzájem také úžasně doplňují. Dvojkoncert F.V.Kramáře je nástrojově vděčné, melodicky bohaté a vtipné dílo. Posluchači si mohli vychutnat skvělou synchronizaci, kterou hráčky neopustily ani v nejnáročnějších staccatových bězích.
Ludmila Peterková touto nahrávkou dokázala, že může směle konkurovat Němce Sabině Meyerové - obě jsou vynikajícími klarinetistkami,
disponují brilantní technikou, širokou paletou tónů a jiskřivou energií, kterou dokáží uplatnit ve všem, co hrají, stejně jako schopnost
romanticky vroucného podání takových děl, jakými je i Bruchův Dvojkoncert. Peterkové pomáhá silný a soudržný doprovod Jiřího Bělohlávka a Pražské komorní filharmonie, která se zde představuje jako orchestr rovnocenný České filharmonii. K Peterkové se tu přidává další skvělý
český umělec, již oceněný violista Alexander Besa, silný a pravdivý ve svém projevu, a jejich společné hudební utkání je jen umocněno autenticitou
nahrávky. Ve dvou Mendelssohnových koncertních kusech je souhra Peterkové a jejího kultivovaného partnera, Nikolase Baldeyrou, hrajícího na basetový
roh, veskrze velmi půvabná. Jejich nástroje chvíli splývají, jindy se odrážejí jeden od druhého.
Peterkové přesné vykreslení rytmu je zdůrazněno právě tak, aby hudbu povznášelo, a je mistrně provedeno jak v obou Mendelssohnových kusech, tak ve
dvou sadách Rossiniho variací. Vrchol do této veselé hudby vnáší Peterková absolutně čistě, bez nejmenších technických problémů. V mazurkové pasáži
Rossiniho variací v C (skladba č. 6, 1´52") frázuje tak kouzelně, že téměř nutí posluchače k veselému, hlasitému smíchu.
Nad vším dominuje skvělý sólový projev Peterkové, aby závěrečnou chromatikou uzavřel celé rozkošné dílko. Peterková prezentuje své mistrovské dýchání při tvorbě pianissim, v kontrastních úsecích svým tónem září nad celým ansámblem. Nároční stupnicové postupy a akordické pasáže jsou neomylně rytmicky dělené, orchestr všemu sekunduje se zjevnou chutí.
V obecném povědomí je Sabine Meyer vyprofilovanou špičkovou klarinetistkou. Je jistě nejpopulárnější ale rozhodně ne jedinou ženou v tomto oboru. Také jméno Ludmily Peterkové je třeba si po jejím vystoupení jako sólistky v Mozartově koncertu A-Dur, bezpodmínečně vštípit do paměti. Ve svém partu podala suverénně brilantní výkon ve všech registrech a prokázala v barevně bohatém zvládnutí všech tří vět virtuózní muzikálnost. Sebevědomá a přitom naprosto bez povýšené hvězdné manýry rozvinula své Allegro, střední větu nechala zaznít v něžně elegickém tónu a po něm nasadila radostně rozpustilé finále. Pražští symfonikové poskytli pozorný a spolehlivý doprovod. Setkání s touto klarinetistkou, jež již své postavení utvrdila úspěchy v soutěžích a mezinárodní koncertní činností, patří zajisté k vrcholům festivalu.
V klarinetovém koncertu Wolfanga Amadea Mozarta se Ludmila Peterková představila jako technicky perfektní sólistka, jež naplnila životem tento koncert v bohatých nuancích a co nejdiferencovanější intonací. Hrála zvučně a oduševněle, něžně nebo energicky, roztančeně – s radostnými trylky nebo uplatnila měkce roztoužené pianissimo. Tematickou bohatost utvářela dynamicky v nejrozmanitějším zvukovém zabarvení. Jako sólistka vyčerpala Ludmila Peterková celou šíři svého nástroje, nejprve ve slavném tématu první věty, později, především však ve druhé větě – zpěvném Adagiu, které přímo žije zpěvností klarinetového sóla a vyúsťuje ve virtuózní kadenci. Napětí ovzduší Adagia rozpustil orchestr a sólistka elegantně v perlivém rondu poslední věty.
Peterková je jednou z nemnoha dechových instrumentalistů, kteří dovedou přesáhnout hranici pouhé nástrojové virtuozity a povýšit svůj výkon k výjimečnému
prožitku. V poměrně rozsáhlé skladbě předvedla všechny možnosti klarinetové hry, doslova srostla s nástrojem ve zřetelné artikulaci, ve zdůraznění ostinátní
"posedlosti" tématem i v postižení pestré palety nálad. Obecenstvo, jež s obdivem sledovalo bohatou výrazovou škálu její kreace, bylo zřejmě fascinováno
opravdovostí tohoto výkonu; svědčilo o tom bezdeché ticho v sále, v jehož prostoru stejně účinně vyzněla takřka neslyšná pianissima tichounké chromatiky
jako dravé expresivní pasáže.